Vsetínský

Sedíte v kavárně, vedle u stolu si povídají tři dámy v nejlepších letech a vy slyšíte, aniž chcete, pokec o všem možném. Uši si přece zacpávat nebudete. A to byl i můj případ. No a protože se řeč v jednu chvíli točila kolem jazyka, zbystřil jsem.

Jedno pořekadlo říká, že kdo šetří, má za tři. A kdo nešetří? Ten asi za tři nemá. No nemá... Stačí být například nějakým „šikovným" Standou, myslet to upřímně a hned máte mnohem víc než za tři, bez šetření.

Jak by se zachovala pokladní Českých drah, kdybych chtěl jízdenku do velice pečlivě vysloveného Velikého Meziříčí, nevím. Nezkoušel jsem to. Kdyby to byla profesionálka každým coulem, měla by se zeptat, zda nemám na mysli Velké Meziříčí, případně s úsměvem na tváři dodat, že Veliké Meziříčí u nás nemáme, a tudíž takovou stanici ČD nevedou. To bych ocenil.

Denně se toho namluví a napíše, ale věřit všemu doslova? I když je čeština jazyk vysoce kultivovaný a nepochybně i výrazově bohatý, ani náhodou! Viděl snad někdy někdo někoho, aby něčím práskl do bot, když práskl do bot? Neviděl. Bič ani bičík s sebou nenosíme. A prásknout rukou, taškou (ne ale taškou na střechy, tu také s sebou nenosíme), kabelkou nebo deštníkem, to by mohl snad jen jazykový naivka. Proč by to ale kdo dělal, když jednoduše práskne do bot, aniž by práskl do bot, a je fuč...

Když se svého času začala objevovat auta popsaná nejrůznějšími nápisy, nad některými člověku zůstával rozum stát a v některých případech stojí dodnes.

MĚŘÍCÍ VŮZ – čtete na jednom z automobilů. Stojí v poklidné ulici, šofér čte noviny, a když potlačíte ostych a zeptáte se, co teď vůz měří, lakonická odpověď zní: Teď neměří nic. Aby to však byl vůz měřící, a to cokoliv, měřit měl.

Také se vám zdá, že se u nás s různými centry roztrhl pytel, hodně velký pytel? Není se čemu divit, trhat se začal asi před 60 lety, kdy se slovo „centrum" začalo objevovat v názvech institucí poskytujících různé služby nebo provozujících obchodní činnost. Dnes už jsme tak daleko, že máme centra ze všeho možného, někdy i nemožného. A to ještě nosíme některá s sebou, třeba centrum řeči, centrum tendineum nebo nervová centra.

Omnia mea mecum porto neboli všechno své nosím s sebou, říkají latiníci. Těmi sice nejsme, byť používáme latinku, ale všechno „své" by měl nosit s sebou každý, tedy i vy a já. Jenže nějak se to „své" nenosí, není v módě. Slůvku „svůj" se mnohdy vyhýbáme jak čert kříži, i když je v češtině obvyklé, dokonce i žádoucí zvolit při přivlastňování podmětu přivlastňovací zájmeno zvratné, tedy „svůj". Tolik malé poučení. A praxe?

Číst Vlastníma očima vlastníma očima? To je hloupá otázka, že? Čím jiným než svýma neboli vlastníma očima bychom Vlastníma očima četli, když cizíma očima se číst nedá, a kdyby ona knížka vyšla napsaná Braillovým písmem, četla by se prsty, hmatem. Zmíněné dílo Josefa Klímy, investigativního reportéra, novináře a spisovatele, můžeme ovšem „pouze" číst, a to nejen jeho dílo.

Tak jsem to teď po delší době zase jednou schytal. Za co? Za minulé povídání. Ostatně posuďte sami, co mi jeden nahněvaný pán, říkejme mu třeba Jan Nechápavý, napsal. „Pane Vsetínský, přečetl jsem ve Slováckém deníku váš minifejeton Vlastníma očima aneb Jak (ne)zakázala směrnice ňadra, ale řeknu vám jedno – s vytýkáním pravopisných chyb autorovi jste to přehnal. A řeknu vám ještě jedno – panu Josefu Klímovi nesaháte ani po kotník, co ten dokázal..."

Také vám občas něco vrtá hlavou? Mně třeba to, proč se zpevněná široká cesta určená pro dopravní spojení nazývá silnice a kdo ten výraz vymyslel. To mně má co vrtat v hlavě, že?

Ale má slovo silnice na rozdíl od chodníku logiku? Po chodníku se chodí, po silnici silní? Nesilní, jezdí se po ní. Kdybych já měl pro zmíněnou cestu vymyslet slovo, byla by to jezdnice. Ano, vážení, jezdnice! No není to pěkné slovo? A má logiku! Jen mi neříkejte, že by lepší byla jezdice, protože by se po ní nejezdnilo, ale jezdilo. Jenže to bychom museli mít namísto chodníků chodíky, poněvadž se po nich chodí. Nebo snad po chodníku někdo chodní? Nechodní, chodí po něm, a dokonce kdekdo i jezdí, na kole jezdí.

Také se vám zdá, že se u nás s různými studii roztrhl onen pověstný pytel? Studio, což je původně název místnosti, zařízení pro přípravu a vysílání rozhlasových a televizních pořadů, pro natáčení a úpravu filmů, jde s dobou. Dnes se názvem „studio" pyšní ledaco, někdy člověku zůstává i rozum stát.

Není nad matematiku, tvrdí můj kamarád, emeritní učitel matematiky. Jedna plus jedna prý byly, jsou a zcela nepochybně vždycky budou dvě, na tom nikdo nic nezmění.

Češtinář, ten si prý ale nemůže být jistý, zda zítra bude platit to, co platí dnes, protože to, co platilo včera, dnes už mnohdy neplatí. V tom má kamarád svatou pravdu. Dřív třeba slavil vánoce a těšil se na velikonoce, no a dnes z těch svátků máme Vánoce a Velikonoce. A jak říká, jako mladý kantor často chodil posedět u piva do „své" hospůdky U chlupaté žaby (ne žáby, ale žaby) a jednou za uherský rok zašel do lékárny U anděla na nějaký ten prášek, když mu bylo nejhůř.

Ta naše slovní zásoba, ta se má! A my s ní. Tu nějaké slovo zanikne, některé skomírající oživne, tu některé změní svůj prvotní význam, pravopisnou podobu nebo se objeví slovo nové. Inu, změna je život.

Koho by před lety napadlo, že jednou budou dálnice nejen stát, ale dokonce i jezdit! A vidíte, k potěše jazykových novátorů stalo se. Do éteru jsou vypouštěny zprávy o tom, že dálnice D1 nebo jiná na tom či onom kilometru ve směru tam a tam stojí, za hodinku za dvě slyšíte, že dálnice už jede. A kdyby jenom dálnice. V matičce Praze dokonce kdekterá vozy napěchovaná ulice také stojí, pak se rozjíždí a jede.

Člověk nemusí být ani skladatel, ale složit či skládat může ledaco – písničku, báseň, myslivec nebo pytlák složí třeba jelena, někdo s potěšením složí fůru hnoje, jiný rád složí ruce do klína, složit se dá kdejaká zkouška, ale i funkce, najdou se i tací, kteří by moc rádi složili kauci, no a mezi mnohým jiným se dají složit dvě slova v jedno, čímž vznikne slovo složené neboli složenina. A těch je!

Pýcha předchází pád, říká jedno přísloví. Pád v tomto případě, jak známo, znamená ztrátu moci, významu nebo postavení. Pád je ale také pohyb něčeho shora dolů způsobený zemskou přitažlivostí. Stačí ztratit balanc třeba na žebříku, uklouznout na zledovatělém chodníku nebo vám vyklouzne z ruky talíř a matka země hned ví, co má v popisu práce. A do třetice, pád je i mluvnická kategorie skloňovaných slov ve větě.

Kam oko pohlédne, tam nějaký supermarket či hypermarket. Kamarád Honza říká, že kdo alespoň jednou za měsíc do některého nezavítá, jako by nebyl, není prý in. A neříkejte, milá paní, milý pane, že nejste in. Kdo by tam nezavítal, když nás tam týden co týden lákají letáky na ceny, o nichž se nám v době úderníků, spartakiád a front nejen na banány ani nesnilo.

Když vám o víkendu, kdy se hraje o fotbalové body, doléhají z tlampačů nedalekého hřiště sestavy mužstev, není na tom nic divného. Když ale hlasatel zápas co zápas uvádí nejen osobní jména hráčů v obráceném pořádku, tedy rodné (křestní) jméno na druhém místě, položíte si otázku – proč? Proč by se měl třeba z Josefa Tlustého stát na hřišti Tlustý Josef? Cítíte ten rozdíl, tu familiárnost? Ten „druhý" Tlustý patří do abecedních seznamů, ne na hřiště. Je to zlozvyk, jazykový nešvar, když se uvádí křestní jméno za příjmením.

Konečně jsem se ve slovácké metropoli dočkal jedné maličkosti, jež mi změnila život. A nejen mně.

Kdyby nějaký jazykový fajnšmekr nechtěně zaslechl rozhovor dvou studentek, shodou okolností brunety a blondýny, jak se to podařilo mně, pokud by se necítil v sedmém nebi (vážení, tam prý z Čechů sídlí pouze kníže Václav a biskup Vojtěch), určitě by si přišel na své. Ta druhá dívka té první totiž vehementně vysvětlovala, že jí profesorka neprávem v diktátě opravila slovo Lyduška na Liduška. Ta první, tedy brunetka, se vůbec nedivila. „No a proč by ti to jako neměla opravit?" zastala se nepřímo profesorky. „Není přece blbá," dodala. Ta druhá uznala, že vyučující není blbá, ale stála na svém.